Ohlasy a zkušenosti mužů, kteří se zúčastnili celoročního programu Mužské síly - tantra jogy.

                                              muzska_silaII

Mnoho mužů se domnívá, že jsou muži pro svoji fyzickou sílu, agresivitu, vulgaritu apod. Potkávám mnoho mužů, kteří jsou přes svou agresi jiní, jsou ovládáni svoji jinovou energií ve svém nitru a jsou zbabělí v tom přiznat si, že ve skutečnosti jsou více ženami než muži. Jsem rád, že jsem se zbavil zbabělosti si přiznat, že je ve mně více ženy než je pro mě dobré a prostřednictvím tantra jogy se začal učit být mužem. Dává mi to obrovskou podporu v mém rozhodování, v práci i v soukromí. Uvědomuji si že muž může být mužem a přitom je milý laskavý a něžný.

Někteří lidé by měli tendenci vyhýbat se tématu prostata, protože prostata patří k pohlavním orgánům, nebo snad proto, že se nachází u konečníku. To z ní dělá orgán o kterém je snad raději mlčet, nebo se nevyjadřovat. Až teprve trpí-li člověk nádorem, zvětšením či zánětem, potom se muži odváží vůbec o tomto tématu hovořit a to se svým lékařem.

V dnešní době není onemocnění prostaty už jen záležitostí starších mužů, onemocnět můžete už i v mladém věku. První známky zvětšení prostaty jsou patrné pod mikroskopem u některých třicetiletých mužů. Dalším stadiem je pohmatové zvětšení prostaty. Šedesát procent mužů po čtyřicítce má zvětšenou prostatu právě z neznalosti a zanedbání péče. A polovina z nich nepociťuje žádné potíže. Ale zvětšená prostata je naprosto nenormální stav, není žádný důvod, aby prostata ve stáří selhala. Naopak normální je o prostatu pečovat, tak aby zůstala zdravá. K tomu slouží tantrajóga pro muže, jelení taositické cviky, dále bylinky a masáž prostaty.

Prostata řídí sexuální život muže. Prostata je tvořena padesáti drobnými žlázkami a jemnou hladkou svalovinou. Prostata je uzavřená v pevném obalu. Nachází se na pánevním dnu, pod močovým měchýřem a obaluje močovou trubici. Představte si jí jako oříšek,který sedí na

 

Erekce je znakem zdraví a síly muže a podle úhlu vztyčeného penisu vůči tělu lze stanovit i biologický věk muže.

erekce

5 základních kamenů erekce:

1. silné srdce a krevní oběh

2. harmonizované svalstvo 

3. vyrovnaná nervová soustava

4. pevné kosti a zdravé ledviny

5. dostatečná pohyblivost kloubů a šlach

Ženy mají erekci rády.Muži erekci potřebují, aby uspokojili ženu.Muži jsou nešťastní když ji nemají (ženu či erekci nebo obojí).Muži mohou být také nešťastní z toho, když mají erekci stále, tedy lépe řečeno nepřestávající sexuální přetlak a pak také neví co s tím dělat.

Moje zkušenosti z pobytu v temnotě - 7 dní

Terapii tmou jsem absolvoval začátkem listopadu 2012. Přivedla mě k tomu potřeba řešit momentální životní situaci, ve které jsem se ocitl a učinit do ní hlubší vhled. Dalším z impulsů byl jistý vnitřní hlas, který mě už delší dobu ke kontaktu s temnotou směřoval. Cítil jsem, že mi to může pomoci otevřít a rozšířit schopnost vnímání života, světa a hlavně sebe sama. Blízkost Lysic a předchozí osobní kontakt se Štěpánkou z naší společné cesty po Indii mi pomohl urychlit mé rozhodnutí.

Délku 7 dní jsem zvolil na základě informací, že kratší pobyty nepřinášejí až takový výsledek a že si člověk stejně 3 - 4 dny teprve zvyká, postupně uklidňuje mysl a jde do větší hloubky. Na začátku jsem si tuto informaci pro sebe přeformuloval jako, že 3 dny jsou startovací, těžší a pak si člověk tzv. "zvykne". Také moje zkušenosti z několikaleté meditační praxe mně dávaly "podporu", že to vše bude pohoda. Jak jsem později zjistil bylo to docela jinak a pochopil, že všechny ty "přípravné, rozhodovací a ujišťovacíí" věci byly jen hrou ega a jeho obrannými mechanismy.

Temnotu jsem zahájil v pondělí večer. Nejdřív se seznámil s prostorem při světle a zapamatoval si, co kde je. A pak nastala tma. V první chvíli jsem si řekl, že je to pohoda. Byl jsem unavený a potřeboval spát. A tak jsem usnul. Probuzení nastalo do tmy, nebylo poznat přesně jaká denní doba je. Pouze ze zvuků přicházejících zvenčí se dalo nejasně usuzovat zda přichází den nebo noc. Došlo mi, že je to vše opravdu. Že se nesbalím a nevyjdu ven, nebo nerozsvítím v místnosti světlo přesto, že jsem měl svobodnou volbu cokoli udělat.

První den jsem měl navíc zajímavé "zpestření". V jeden okamžik se ozvaly ze střechy domečku příšerné rány, řezání a vrtání. Trvalo to několik hodin a já si najednou říkal, jestli to není součástí Štěpánčiny "terapie", že mě o tom záměrně dopředu neinformovala. Byly okamžiky, kdy jsem chtěl utéci. Přicházely myšlenky, že toto bude každý den a možná přijdou i jiná "překvapení ", která mě prověří co vydržím. Po nějaké době rachot ustal. Usnul jsem.

Později mi Štěpánka sdělila, že to byla plánovaná přístavba pergoly a že mi to zapomněla předem oznámit.

Co se týče prvních pozorování jak plyne čas a střídání dne a noci - začal jsem cítit zvenčí z prostoru změnu v energiích. Ta "ranní" byla taková veselá, aktivní, ta "odpolední, večerní" klidnější a ztišující se. Byl to však spíš jen dojem, protože Štěpánka ke mně přicházela s jídlem a na sdílení pokaždé v jinou denní dobu a to záměrně. Takže někdy ve 14 hod jsem měl dojem, že je už 19 hod večer.

Postupně jsem se začal "ztrácet" v prostoru a čase. Vnější záchytné body, lana a zábradlí mysli postupně mizely. Co teď? Objevila se první silná myšlenka, představa, kterou jsem znal z normálního života - nějak se zabavím, odejdu, uteču. Přicházely pocity a stavy spojené s moji tehdejší životní situací. Zůstal jsem sedět v klidu a tichu a díval jsem se do pocitu, kam mohu vlastně odejít a utéci. Uvědomil jsem si, že ve skutečnosti mohu odejít kamkoli a zabavit mysl jakkoli, ale v konečném důsledku, třeba i na "samém konci světa", před sebou samým, svým vlastním životem, pocity a myšlenkami nikam a nikdy neuteču. To co je v běžném životě překryto a zastřeno spoustou věcí, činností a "zábav" se tady v temnotě najednou intenzivně objevuje.

Sedl jsem si a zastavil se. Začal jsem pozorovat co se ve mně děje, jak se to děje a odkud to přichází - a víc a víc se vpravoval do role pozorovatele. Byla to silná zkušenost a zároveň i kontakt s egem - kdy jsem si dopředu myslel jak mám spoustu věcí "zvládnutou". Štěpánčiny návštěvy s jídlem a následným sdílením byly pro mě den ode dne čím dál více příjemným pohlazením. Jednak jsem mohl sdílet o tom co se mi děje a zároveň mě Štěpánka cíleně přiváděla k podstatě věci a tématu, které jsem řešil a vždy mě vracela do "středu", když jsem chtěl uniknout. Za tyto konzulatce jí moc děkuji - bylo to pro mě velmi přínosné a objevné. Také jsem si v těch chvílích uvědomoval více a více jednu prostou věc. A tou byl jen ten samotný proces setkáni, sdílení a komunikace člověka s člověkem. Tma tomu dodávala jakousi větší hloubku a jasnost - než jak je tomu v běžném čase a životě. Víc jsem vnímal všechna slova, myšlenky, kontakt s energií - s temnotou se v podstatě začalo objevovat světlo. Světlo uvnitř sebe.

Uplynuly tři dny a připadalo mi to, že to jde docela rychle . „Už jsem v postatě v polovině, už to mám za pár", řekl jsem si. „To nejtěžší, start prvních třech dnů máš za sebou , teď to bude pohoda" , říkal mi hlas mé mysli. Mysl mě opět nachytala, pěkně jsem se mýli. Čas se jistým způsobem zpomalil, zhustil a doslova se vlekl. Z jednoho dne byly pocitově najednou dva až tři dny.

Občas jsem sám k sobě a taky k lidem, se kterými jsem tam “venku” něco řešil, nahlas mluvil - to mi pomáhalo. Taky jsem cvičil, meditoval a snažil se čas nějak "smysluplně využít". Psal jsem si na papír myšlenky a texty co mně napadly. (Tehnicky jsem později zjistil, že pro tyto účely se více hodí obyčejná tužka nebo fix - moje propiska občas zkrátka nezaznamenala spoustu nových nápadů a myšlenek). Zažil jsem jeden paradox, který mi vnesl krásný vhled do normálního života a konání - o tom, jak pracuje mysl. S ubíhajícími dny ve tmě u mě klesala potřeba jíst. Fyzicky jsem neměl hlad - ale kdo měl "hlad", byla moje neklidná mysl. A tak jsem si čas krátil i tím, že jsem si vařil čaj, krájel a mazal chleba máslem, loupal okurky, jedl jablka - a to jsem vlastně neměl hlad. Dlouhý čas a deficit zrakových vjemů mě navedl k tomu, že jsem jedl velmi pomalu a jídlo si vychutnával. V té chvíli jsem si uvědomil ten markantní rozdíl, jak často jím rychle a jak vlastně jídlo vůbec nevnímám. A další věcí bylo zjištění, co je to v podstatě "hlad". Že to je hodně často jistý vnitřní neklid mysli, nespokojenost s něčím, co nás vede k tomu sáhnout po jídle, jakési rychlé a snadné náhražce, jak jednoduše "uspat" naše neklidné nitro.

Byly okamžiky, kdy přicházeli "vnitřní démoni", strachy, neklid, obavy, pocity šílenství. Ke konci mého pobytu v temnotě se čas více a více "zpomaloval". Postupně jsem se naučil různé stavy a pocity hlouběji vnímat, rozkrývat programy skrze které se projevují a následně mě ovládají. Stávalo se, že mi začala nabíhat např. migréna, bolest hlavy, zvláštní zrakové vjemy. Nebylo to pro mě příjemné a znám to z běžného života. Ve chvíli kdy jsem se zastavil, oslovil TO a pojmenoval, začalo se to měnit. Nakonec jsem tomu poděkoval za společnost a požádal, aby to odešlo. O najednou to bylo pryč. Podobných způsobem jsem postupoval i v dalších případech – pocitech strachu, nejistoty, přítomnosti „zvláštních“ energií. Kdykoliv jsem se na to podíval a uvědomil si svůj střed a klid, tento „starý“ program už nade mnou přestal mít moc. Důležitým prvkem bylo to, že jsem přestal bojovat s tím kde jsem, co mě obklopovalo a co se dělo kolem mě a potažmo v mé mysli. Někdy jsem zažíval pocity, jakoby kolem mě létaly blesky, řádila bouře, vichr a já přitom zůstával klidný a nehybný. Tato zkušenost mi temnotě hodně pomáhala a později jsem ji uplatnil i normálním životě. Především princip nebojování.

Asi po čtyřech dnech jsem začal cítit světlo. Byla to velmi zajímavá a zcela nová zkušenost. Světlo jsem neviděl, neboť to co se mi celou dobu „zobrazovalo“ před očima bylo stejné jak při očích zavřených, tak otevřených. Světlo nebo spíše vnímání světla, se začalo objevovat někde nad temenem hlavy a pak také zezadu z pravé strany hlavy. Vnímal jsem to jako kruhový bod a někdy jako skvrnu a občas to přešlo do vibrace jako když hodíte do klidné vodní hladiny kamínek. Někdy to přímo oscilovalo. Opět jsem vnímal mé „staré“ tendence jak s některými pocity bojovat a vzápětí přišlo uvědomění klidu a „pozorovatele“. A tehdy se vše měnilo a „nepříjemné“ věci odcházely pryč. Někdy se mi před očima objevovaly také krásné obrazy reliéfů a maleb, známé z různých posvátných chrámů a pyramid. Byly neuvěřitelně plastické.

Občas jsem si říkal, že už to nevydržím a odejdu - ani o jeden den déle a temnotu už nikdy více. V těchto chvílích, kdy přicházely stavy neklidu a stresu, jsem se zastavoval a díval se dovnitř sebe - co to je, odkud to přichází - uvědomil jsem si, že v podstatě tam uvnitř mě ve skutečnosti nic není, že je tam prázdnota, že nemám důvod být neklidný, nervozní, stresovaný, mít strach, chtění, lpění apod. - že všechny tyto stavy si vytvářím sám. Právě temnota mi umožnila to vše zažít a podívat se - pak jsem si uvědomil, že mám vše ve svých rukou a mohu se kdykoli napojit na své nitro a nechat do sebe vstoupit klid, posvátné ticho a blaženost.

Nastal den, kdy jsem se měl opět setkat se světlem. Štěpánka zvolila pozdní odpoledne, kdy se už zvolna šeřilo, abych si mohl zvykat postupně. Sedl jsem si do kuchyňky zády ke dveřím a pomalu korigoval přísun světla. Přesto, že už byla téměř tma, byl příval světla velmi silný. Málem mě to porazilo. Tak jsem si postupně krůček za krůčkem zvykal a po chvíli jsme vyšli se Štěpánkou ven do parku. Musel jsem si přivyknout na chůzi prostorem, kroky byly nejisté, vše mi připadalo nesmírně plastické a tak trochu jakobych sledoval film. Velmi dobře mi udělal vlahý podvečerní vzduch a přítomnost stromů v parku. Také Štěpánka mě postupně prováděla návratem do reality. Vždy, když jsem chtěl „utéci“ někam jinam z přítomného okamžiku, tak mě naváděla zpět do mého středu. Někdy mě to i nebavilo, ale brzy jsem si uvědomil moji tendenci vracet se do starých programů a unikat z přítomnosti. V parku a lese jsme strávili nějakou dobu. Bylo tak posvátně ticho, klidno, krásně a pozvolně. Nic nespěchalo – pocit zpomalení, až zastavení času. Došli jsme ke studánce a napili se pramenité vody. Štěpánka mi pak polila hlavu na znamení „znovuzrození“. Při zpáteční cestě z lesa jsem začal pozorovat pod svýma nohama ve spadaném listí kužel světla. Otočil jsem se protože si myslel, že za námi někdo jede na kole a svíti baterkou. Ale nikde nikdo. Světlo šlo stále se mnou. Byl to zcela jiný pocit než jsem normálně znal. Přítomnost světla nebyla podmíněna žádným známým „hmotným“ zdrojem ze kterého by mělo vycházet. A ten vlastní pocit byl spíš vnímání celým povrchem těla než jen očima. Jakoby se mě světlo přímo dotýkalo nějakými neviditelnými vlákny.

Přiblížili jsme se k městu a šli kolem pouliční lampy. Proud tohoto „umělého“ světla byl tak silný, že jsem ucítil až bolest v hlavě a těle. Nedalo se do něho dívat. Přišla mi taková myšlenka, že by mě světlo mohlo klidně zabít.

Během temnoty jsem byl zcela odpojen od okolního světa co se týče běžné komunikace. Po zapnutí mobilu jsem zjistil, že se mnou jedna firma ukončila dlouhodobou spolupráci a zároveň přišla v další zprávě od kolegy byla pozvánka na přípravnou schůzku k založení našeho vlastního projektu. Spousta věcí se najednou děla zdánlivě „sama od sebe“ - jen jsem je pozoroval, nechával plynout a šel s jejich proudem. Jakoby jedna moje část dávala jemné neviditelné impulsy a podněty pro věci příští a druhá část je v tichosti, klidu a pobaveně pozorovala.

Během temnoty mi přišla spousta nových nápadů, vizí a inspirací. Poznal jsem odkud pramení část mých „problémů“ a hlavně si uvědomil a zažil princip nebojování a pozorování.

„I ten největší mistr se může hluboce poklonit až ke tvým nohám ( a v koutku duše se přitom tiše pousmát).“