Kdo je to vlastn? muž? Existuje "Heroický muž"? Jak má vlastn? muž identifikovat sám sebe v této chaotické dob?? Jak najít v sob? MUŽE?
Mohlo by se zdát, že jsou to ?ist? mužské otázky. Objevil jsem však i zajímavý pohled "druhé strany" na mužskou problematiku, a proto si ho zde dovoluji uvést úryvek z knihy Kouzelná láska od Marianne Williamson:
D?íve jsem si myslela - stejn? jako spousta žen, které znám - že mám na práci mnohem d?ležit?jší v?ci, než milovat n?jakého muže. Pod?ídit se muži pro m? znamenalo vzdát se sama sebe, aby on mohl zá?it. Vím, že existují muži, kte?í si takto vztahy opravdu p?edstavují, ale t?chje stále mén? a mén?. Doba ve které žijeme, je jako planetární puberta, s bou?ícími hormony, chaosem a prosakující touhou.

 "Už nejsem tím, kým jsem býval, ale kdo tedy jsem?" je motto rudě zářící za každou událostí. A každý se usilovně snaží najít odpověď.Ženy bojovaly za to, aby se mohly jako motýli vynořit z kukly, ve které jsme byly posledních několik tisíc let uvězněny. Demonstrace skutečné ženské síly a nádhery je, když nic jiného, alespoň vědomou snahou miliónů žen.Ale pro vyhladovělé lidi je těžký úkol podělit se o jídlo. Když jsme sami v nouzi, budou pro nás potřeby ostatních vždy až na posledním místě. Možná tedy není náhoda, že ženy, které tak dlouho hladověly a teď zakoušejí, jaké to je, být alespoň částečně nakrmeny, si začínají všímat, kolik je kolem nás citově vyhladovělých mužů. Ti muži hladovějí mimo jiné i po naší pozornosti a uznání.Je pochopitelné, že obdiv žen byl našim mužům na určitou dobu odepřen; museli jsme přece dát průchod vzteku, který se v nás hromadil celá tisíciletí a během tohoto procesu jsme nebyly zrovna moc upejpavé. Ale teď dochází mezi muži a ženami k novému spojení. "Bez tebe nemůžu jít dál", je nejprve  jen pocit, který se bojíme přiznat, ale jakmile zjistíme, že jej můžeme bez obav vyjádřit, činíme tak s nadšením. V určitém okamžiku nemůže žena počít nový život, ať už svůj vlastní nebo svého dítěte, bez mužova přičinění, a ani on se bez nás nemůže rozmnožovat. Příroda nás předurčila k naprosté vzájemné závislosti, což, pokud na to nahlížíme okouzlenýma očima, není naším prokletím, ale záchranou.Pokud muži řeknete: "Potřebuji tě," a spatříte v jeho očích paniku, pak to rozhodně není ten, ke kterému patříte. Když ale muži řeknete:"Potřebuji tě," a jeho oči vypadají pobaveně, protože ví, že ho ve skutečnosti nepotřebujete, a zároveň září nadšením, že jste to řekla, protože chápe, jak to myslíte, pak navrhuji, abyste se zula a chvíli se zdržela.Chápu, jak těžké to bylo pro muže v uplynulých asi tak třiceti letech. "Ne nepotřebuji, abys mi otevíral dveře od auta." "Ne nechci, abys mě zachraňoval, nedovolím ti, abys mě ovládal, a radši se neopovažuj šlapat po mých citech nebo hmotných statcích." "Ne neoceňuji tvou snahu cokoli zlepšit, protože je to určitě jen další z tvých patriarchálních, despotických, šovinistických plánů tvářících se jako řešení."A mnohým těm ubohým mužům to skutečně došlo. Tak jako my,  uviděli destruktivitu té brutální, temné stránky mužské osobnosti - a nechtěli takoví být, stejně jako jsme my ženy odmítaly být jejím terčem.I v tom je patrná snaha zavděčit se nám a ironií je, že si tak v sobě vypěstovali stejný syndrom, který pronásledoval ženy po celá staletí: "Budu skrývat, kým opravdu jsem, abys mě měla ráda." Samozřejmě to nefungovalo. Poté, co jsme jim urvaly koule, jsme na ně začaly s pohrdáním řvát:"Proč sakra nejsi chlap?!?"Mnozí muži se stáhli dovnitř, potlačili svou mužskost se strachu, že by mohla někomu ublížit. Ve jménu něžnosti, ale často spíš ze strachu než ze skutečné citlivosti, ustoupili ze své vlastní mužské velikosti. A nepřiznané přesvědčení, že mužnost je sama o sobě zkažená, ochromilo muže i ženy na celá desetiletí.Někteří z nejskvělejších mužů mezi námi, duše nejlépe vybavené k tomu, aby ohlašovaly milostnou povahu a spiritualitu nadcházející epochy, často pasívně přijímají předsudky vůči silným mužům. Odmítli se zúčastnit toho, co jim připadalo jako boj kdo z koho, stejně jako my byly zděšeni násilností a hrabivostí. Pomalu, v tichosti a často nevědomky začali tito muži truchlit nad ztrátou své vlastní síly a mužské schopnosti prosazovat se, bolestně rozpolceni mezi svou přirozenou touhou a schopností prakticky uskutečňovat své sny. Nemohli vymazat nutkání jít, konat, budovat říše, ukázat světu svou sílu, a přitom v sobě tuto touhu dusili jako nějaké hříšné tajemství. Byl jim vnucen pocit, že jsou v samé své podstatě špatní, za to, že navenek vyjadřují svou vlastní mužnost, a proto se stáhli někam do kouta.Jakékoli odsuzování mužů za světské projevy jejich mužského já je jako odsuzovat je za erekci. Chcete-li, klidně je odsuzujte, ale pak nemůžete počítat s žádnými dětmi nebo novým životem.Láska je ženskou silou, kterou nevládnou jen ženy, ale i muži - její tvoření není založeno na potřebě "dělat" , ale "být" - být milován a být na nejhlubší úrovni našich duší.

"Řekni mi, že mohu být mužem, jako jsem ti kdysi já řekl, že můžeš být ženou. Chceš-li vědět, o čem sním, tak sním o tom být sám sebou. Udělej místo tomu, kdo jsem, a já udělám místo tomu, kdo jsi ty. Dokud nepoznám sebe, nemůžu poznat ani tebe."
Z knihy: Kouzelná láska od Marianne Williamson​​​